Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jehličí z Vysočiny
Autor: toyenka (Občasný) - publikováno 6.7.2003 (00:41:56)
 

Škoda, že všechno jednou končí. Skončil i ten pohádkový den a my oba, příjemně unaveni, seděli na terase hotelu v evropském stylu a popíjeli čaj z porcelánových hrníčků.

            Zase mi začalo být smutno. Stávala jsem se málomluvnou a Jan to instinktivně vycítil. Snažil se mě rozptýlit zajímavým vyprávěním o historii Kjóta, já naslouchala, líbily se mi jeho japonské  myšlenky i postřehy, ale ta má zádumčivost mě stále neopouštěla.

            Najednou na mě Jan povzbudivě mrknul a vjel mi rozverně rukou do vlasů: „No tak, nebudeme si kazit společný večer. Vzpomeň si, žijeme právě teď, v tomhle okamžiku..“

            Zvedla jsem k němu své unavené oči, upila hořký horký čaj zvláštní vůně ze svého hrníčku z toho nejtenčího porcelánu a spustila. Najednou ze mě padala slova a nedala se zastavit:

„Je mi, jako bych právě teď šla naproti vlně Tsunami, která se blíží. Já to vím a stejně jí jdu naproti. Divné. Moře váhavě ustoupilo, aby uhasilo Poseidonovu žízeň. Perun sám jen trojzubcem čeří vlny a děsí zlověstnou malbou z odstínů šedi po obloze..

Stojím tu na břehu a odevzdaně čekám na příští chvíle.. V dáli se zvedá strašidelná mocná vodní stěna s ironií bílé pěny na hřebenu, já jen nevěřícně vdechuji zvláštnost hrůzy nastalé chvíle a nejsem schopna pohybu. Nemám strach, jen jsem si zrovna teď  uvědomila pomíjivost  Člověka.

 A najednou jsem ucítila ve své ruce teplo tvé dlaně.. Vzal jsi mě okolo ramen a člověčenskou silou mě táhneš  pryč.. Daleko..

Stoupám s tebou vzhůru, šílená rychlost toho spěchu mě zaskočila v mém magickém opojení koncem. Najednou cítím, že již nemohu dál, v hlavě mi tepou kladívka do kovadlinky bolestnou píseň, plíce se s rozpínavou překotností dožadují nového a nového kyslíku, já nemohu popadnout dech a již již mi docházejí síly k dalšímu výstupu do výšek za tebou.

 Ale ty jsi nepolevil, důsledně jsi mi vnucuješ svou sílu, dělíš se o svůj boj se živly, které nás obklopují. Konečně. Vystoupili jsme až nad oblaka, díváme se do širé krajiny pod námi a sledujeme ničivou sílu moře. Neuvěřitelné. V uších mi hvízdají poryvy větru.

Najednou mě rozklepe peklo prožitků, mokro, zima, vyčerpání.. Klesám pod jediný strom, nachýlený v tom větru a ty přisedáš ke mně.. Zabalíš mě do měkkého vlněného tepla svého hřejivého svetru, kolébáš mě v náručí a já se pomalu propadám do náruče milostivého spánku,obklopená tím tvým teplem.

Před chvílí jsem procitla.. Svítí slunce, asi se před okamžikem narodilo. Zpěněné moře pomalu ustupuje do svého bazénu.. Rozhlížím se, ale ty tu nejsi, odešels a nechal  mě mému bolestnému osudu. Proč jsi mě jenom přinutil žít? Proč jsi mě vnutil svou vůli bojovat proti Tsunami.. Když jsi nakonec odešel. A nechal mě s mou samotou.. Samu se sebou?“

            Dovyprávěla jsem o svých pocitech, dopila čaj a prohlížela si dlouze průsvitný znak vodotisku ve dnu křehkého šálku. Jan jen tiše pokýval hlavou a pomalu, s povzdechem odpověděl: „Já ti děvče rozumím, co mi chceš říct. Ale každý máme ten svůj život a musíme ho žít.

Mívám také často ten pocit, že se tváří dotýkám chladu skály, která mi šeptá myšlenku. Vnímám ji se zatajeným dechem a zavřenýma očima.. Víš, žijeme každý ve svém samostatném originálním uzavřeném Světě. Ty světy odedávna existují paralelně vedle sebe a já se bláhově domníval, že ten můj Prostor proniká tvým Časem ..

Ale nyní vím, že ty naše Světy se jen snaží na chvíli dotknout. Mluvící chlad skály mi to prozradil. Jsem sám ve své mýdlové bublině a vnímám jen rychlé oběžnice a občas se objeví i nějaké to žhnoucí Slunce. Hledám tvou paralelu Života a bojím se, že jsi daleko, že se našim Světům nepodaří přiblížit, dotknout.. Pomoz mi.. Třeba se mýlím..“

Konečně jsem se usmála na svého posmutnělého prince. „Nemýlíš se, myslím, že to oba vnímáme stejně. Myslím, že necháme naše Světy, aby se jim podařilo alespoň na letmý okamžik dotknout, co myslíš?“

Ta noc v Kjótu byla nejvášnivější nocí mého života. Měla jsem chvílemi pocit, že zažívám absolutní cit, který již nikdy v budoucnu nemůže nic překonat. Možná to ale bylo i tím, že jsem byla tak dlouho sama a nyní mé city vykypěly vstříc Janově vášni.

Leželi jsme nazí v objetí a oba se báli usnout, protože nás děsilo nadcházející ráno a víc než jisté rozloučení. Nechtěla jsem myslet na to, že to bude navždy. Zdálo se mi to příliš absurdní.

„Slyšela jsem vyprávět jeden příběh. O milencích,“ šeptala jsem do noci a stisk jeho horké dlaně mi dával na jevo, že mě vnímá. „Ti dva se milovali spalující láskou, prý se to nedalo vydržet, prý se s tím nedalo žít. Jednou se takhle o prázdninách sebrali a odcestovali, každý jim to přál, ať si tu svou dovolenou co nejvíce užijí. Cestovali, projížděli vzdálenou krajinou a v jeden podvečer si prohlíželi společně se skupinou turistů hlubokou propast. Naháněla všem hrůzu a zároveň každého okouzlovala svou tajemností.

Počkali, až ostatní odešli. Oni dva stáli na kraji té propasti a vášnivě se líbali. Pak se najednou obrátili čelem k průrvě, vzali se za ruce a společně skočili. Byl to absolutní konec.

Jejich blízkým doručili jen dopis na rozloučenou, který pak našli v jejich hotelovém pokoji. Stálo v něm na vysvětlenou, že jejich láska již dostoupala na samotný vrchol a že je v životě už nečeká nic, než vzdalování se z té výšiny, že ani jeden z nich nemá sílu sestupovat.

 Tak našli společné řešení. Víš, Jane, často jsem na tenhle příběh myslívala a odsuzovala ty dva mladé lidi, jak ublížili všem, kdo je měli rádi, kdo na ně kdesi čekali. Ale jak se přesypávají zrnka písku v těch přesýpacích hodinách Života, mám pocit, že těm dvěma začínám rozumět.“

„Ještě, že jsi rozumná holka, jinak bych začal mít o tebe strach,“ brouknul Jan. „Ženy jako ty nevyvádějí přeci takovéhle hlouposti!“

Zasmála jsem se, „samozřejmě, že nevyvádějí, musejí se totiž prát s tím Životem, nést na zádech svůj bágl a stoupat po cestě nahoru a zase sestupovat dolů. Neboj, jsem docela rozumná, normální ženská. Která se právě asi zamilovala a všichni zamilovaní jsou tak trochu ztřeštění, tak buď prosím tolerantní,“ přejela jsem Janovi prstem po tváři a malinko se nadzvedla, abych ho políbila.

Obejmul mě a nepustil. Objetí ze změnilo ve vášeň a já zapomněla na celý Svět. Asi se právě zastavila Zeměkoule, jinak si to neumím vysvětlit.

xxxxx

 

Ráno nás zastihlo stále v tom propleteném objetí, ve kterém jsme nakonec oba na chvíli podlehli vysvobozujícímu spánku. Rychle jsem vstala, osprchovala se a Jan mezitím zavolal taxík, který nás měl odvézt na letiště. Snídali jsme v rychlosti, ani jsem si nestačila vychutnat japonské speciality, které se v hotelu servírovaly. Jan se raději tentokrát nesnažil mi   vysvětlovat, co to vlastně jím, protože šofér tu byl skutečně ve chvilce.

Četla jsem v očích muže, který se mi stal v tak krátké době tak drahým, bolest a smutek. Nevymýšlel si nějaké dojemné loučení, žádné laciné pózy. Snažil se naopak o přirozenost a jednoduché rozloučení bez všech svítivých efektů. Nechtěl na sobě dát znát, že mu je z našeho rozchodu mizerně, minimálně tak, jako mě. Cítila jsem to v jeho pohledu, vnímala jsem to v jeho stisku ruky, dokonce mi to signalizoval i letmý dotyk jeho rtů na mé tváři, když mě v taxíku lehce políbil.

Cesta do Ósaky proběhla hladce, takže na letišti Kinsay jsme pro sebe vyšetřili ještě alespoň chvilku na společný čaj před odletem. Zcela nejaponsky jsem si však dala ještě jednu kávu a vstřebávala poslední momenty v této čarokrásné zemi.

"Je tu krásně, Jane. Nedivím se ti, že sis to tu zamiloval. Ale já bych tu nemohla žít, patřím tam k nám, stýskalo by se mi po Vysočině, po našich roubenkách se střechou z šindelů, po srnkách, co se pasou po ránu na louce všude kolem, a také po té jedinečné vůni jehličí... Musím domů a už se tam i těším. I když to tu s tebou bylo všechno tak krásné. Vlastně víc než krásné, mnoho let mi tak hezky nebylo, bylo to jako zastavení v pohádce.“ Myslela jsem to upřímně a bylo tomu skutečně tak. To, co jsem tu během těch několika málo dnů zažila s Janem, bylo již dávno pohřbené v mém nitru a já nevycházela z údivu, že to tam stále zůstalo někde schované, že jsem vůbec schopná něco tak omamně hypnotizujícího, sladce čistého, zažít ve skutečném životě. Ne jen ve snu.

„Také by se mi stýskalo po lidech, které znám. Rozčiluje mě ta neustálá  ohleduplnost, úslužnost a zdvořilost Japonců. Chvíli to bylo příjemné, ano, přiznávám. Ale brzy jsem si uvědomila, že mi to ve skutečnosti vadí. Neumím se mezi těmi lidmi tady pohybovat, nikdy nevím, co si skutečně myslí, co skutečně cítí. Neumím se k nim přiblížit a jsem s nimi nesvá, protože neumím rozlišit, co je skutečná tvář a co maska, získaná výchovou. Přesto těch několik dnů tady patří k tomu nejhezčímu, co jsem ve svém životě zažila. Věříš?

Ale všechno hezké jednou končí. A zase přijde na řadu ten obyčejný život, který všichni tak rádi pomlouváme. Přijdou i krušnější chvíle, ale právě bez nich bychom neuměli s takovou zaníceností vzpomínat na všechno hezké, co bylo."

Přejížděl mi prstem po hřbetu ruky a poslouchal má slova.

"Já to věděl, že jsi hodně silná žena. Nemám o tebe strach, ty se v životě neztratíš. Jsi jiná, než ženy, které znám, jiná, než má manželka.. "

Usmála jsem se a v duchu mi vytanula pochybnost: --Skutečně jiná? Proč si proboha všichni myslí, že já musím všechno zvládnout?-- Ale nahlas jsem jen podotkla: "Když to tak vnímáš.."

"Vnímám. Jsi skutečně jiná."

"Skutečně jiná? Vždyť nejsem ani blondýna, není ti to ani trochu líto, že nejsem blondýna? Myslím přírodní, těch obarvených Japoneček do světlejších odstínů jsem tu viděla poměrně dost. Zasloužil by sis kontrastnější Evropanku, než jsem já," pokusila jsem se o žert a skoro mi to vyšlo.

Smál se. Teď už se mým slovům nahlas smál. "Tohle na tobě miluji, tu tvou razanci. Nic v sobě nedusíš, to co je uvnitř je viditelné i napovrch. Ty jsi o tolik jiná a ani si to neuvědomuješ."

Hovor plynul jako voda, čas hladce proklouzával kolem nás a já musela najednou spěchat, abych nezmeškala svůj let. Poslední polibek, poslední dlouhý, horký stisk rukou. Pak už jen vzdalující se pohledy. Jan určitě neviděl, jak mi z očí tryskly ty zpropadené slzy. Tekly potokem a já je neuměla zarazit, nebyla jsem najednou tou jeho silnou ženou, kterou si vykreslil, ale docela malou holkou, která tu byla sama, na konci světa, s rozbolavělým nitrem z těch nejkrásnějších vzpomínek, které vystřídaly jako studená sprcha chvíle rozloučení. A uvědomění si skutečnosti.

Právě jsem se probudila ze svého pohádkového snu a uvědomovala si, že Život jde dál svou navyklou cestou. Plakala jsem. Tenkrát, v letedle na letišti v Kansai, i teď, na zasněžené lesní cestě v lese na Vysočině. Ani teď jsem se nesnažila v sobě ty slzy bolesti  udusit. Nechala jsem je stékat po tvářích a spěchala zpět ke svému autu.

Stálo tam, na zasněžené silnici, kterou již dávno lesáci zprůjezdnili a jen popadané jehličí, odlámané drobné větvičky a podél silnice složený mohutný rozřezaný kmen smrku připomínaly důvod mé lesní nedobrovolné vycházky. Krásné vycházky, která mě vrátila do mých vzpomínek, uzamčených a hýčkaných. Vzpomínek, o které jsem se nikdy s nikým nerozdělila.

Nastartovala jsem auto a pustila topení. V lese jsem vymrzla a teprve nyní jsem cítila, jak mě ten chlad rozklepává. Auto topilo naštěstí dobře a já po chvíli roztála jako rampouch. Za chvíli budu ve městě a musím hned vyzvednout Lenty. Čeká nás společné nedělní odpoledne. Jak já se na tu malou, modrookou holčičku těším!

 

 

Konec I. kapitoly románu Jehličí z Vysočiny....



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter